Po stopách našich absolventů: Mgr. Ondřej Varaďa

Narodil jsem se 31. 12. 1994. Před studiem na Klasickém a španělském gymnáziu Brno-Bystrc jsem studoval na Evropské základní škole Brno. Odsud jsem v roce 2008 přestoupil na šestileté anglické studium právě na GyBy.

Na svém studiu hodnotím zpětně jako největší pozitivum právě rozšířenou a všemožně podporovanou výuku angličtiny. Po celých šest let jsme přednostně dostávali učitele, kteří byli rodilými mluvčími, a já se tak relativně brzy setkal s mluvenou angličtinou v různých podobách a místních variantách. I díky tomu jsem se začal poměrně záhy věnovat překladatelství, kterého se držím dodnes. Maturoval jsem v roce 2014.

Svoji další studijní dráhu jsem si (byť možná trochu idealisticky) načrtl už za gymnaziálních studií. Mojí celoživotní vášní a zájmem byly dějiny – na gymnáziu se k tomu pak přidal anglický jazyk a právě překladatelství. Když jsem si tedy ověřil, že lze studovat obojí jako dvouobor, přihlásil jsem se na Masarykovu univerzitu na obory Historie a Anglický jazyk a literatura. O jiné škole ani oborech jsem neuvažoval – šel jsem na přímo, ačkoliv samozřejmě ne najisto. A dostal jsem se na oba.

První ročník studia dvouoboru byl poměrně krušný a poprvé jsem zapochyboval o tom, jestli byla moje předchozí rozhodnutí správná a zcela příčetná. Následně se mi však podařilo dostat celé věci na kobylku a zbytek studia jsem si už užíval. V navazujícím magisterském studiu jsem se specializoval na překladatelství anglického jazyka a na moderní dějiny. Když se pak přiblížily státnice a konec studia, rozhodl jsem se, že se mi z tak hezky rozjetého vlaku ještě vystoupit nechce, a nyní pokračuji ve studiu dějin a historickém bádání jako doktorand na Historickém ústavu FF MU a Akademii věd ČR – můj výzkum se věnuje československým legionářům a jejich osudům za první republiky.

Pracovně jsem tedy momentálně „rozkročen“ mezi historickým bádáním a prací na ústavu a překladatelstvím na volné noze. Magisterská studia jsem dokončil na jaře 2019, takže mě letošní koronavirová krize zasáhla poměrně záhy a rozhodně dříve, než jsem se stihl pořádně rozkoukat. Rozhodl jsem se ale situaci postavit čelem a po celou dobu trvání jarní vlny epidemie jsem pracoval v Krizovém operačním centru MU na koordinaci dobrovolnické iniciativy Masarykovy univerzity. Byly to náročné, ale rozhodně poučné měsíce, na které hned tak nezapomenu. Teď na podzim už mi pracovní a studijní vytížení bohužel tak aktivní dobrovolnickou činnost neumožňuje, ale stále alespoň sleduji, jak „naše“ dobrovolná akce pokračuje.

Momentálně je mým největším snem, abychom se co nejdřív vrátili do běžného režimu fungování v osobním i v pracovním životě. Škola – ať už vysoká, střední nebo základní – konec konců není jen o (samo)studiu. Kdyby byla, mohli bychom rovnou zvládnout všechno v pohodlí domova z knížek. Studenti potřebují kontakt s vyučujícími i spolu navzájem, akademici jakbysmet. Vědci a badatelé zase volný přístup do knihoven, archivů, laboratoří a pracovišť. Bez toho běží veškerá práce jen na „polovinu plynu“ a mizí přirozená motivace ke studiu, práci i aktivitě nad rámec studijního plánu. Tvářit se, že to tak není a že momentální situace je plnohodnotně funkční náhradou, nemá smysl. Osobně se těším na návrat normálního fungování jak v osobním a každodenním, tak pracovním a akademickém životě – na vědecké konference a přednášky, na otevřené knihovny a badatelny, na univerzitu plnou lidí a života. Snad se toho dočkáme už brzy.