Domácí mučení

U online hodin i u offline hodin mohu jíst kdykoliv, což u hodin ve škole nemůžu. Je to milé, ale někdy si zadrobím klávesnici.

Sečteno a podtrženo: Ráno vyspávám. Chybí mi školní výuka, kamarádi a učitelé, a taky obědy. Většinu dne koukám do displeje, zhoršil se mi zrak. Na online kroužcích se toho moc nenaučím. 🙁

Během distanční výuky mám více času na staré známé, se kterými chodím bruslit, což by během normální prezenční výuky nešlo, protože bych se vracel někdy i v 15:30, což je skoro večer. Doufám, že obnovení prezenční výuky nastane co nejpozději, protože vstávat o 2 hodiny později a být celý týden doma mi vyhovuje.

Mám více času na své koníčky a hodně mě to učí zodpovědnosti za své povinnosti.

Domácí studium mně osobně vyhovuje, je pro mě klidnější a ve většině případech méně stresující. Domácí prostředí je příjemnější a pohodlnější, takže se zde můžu lépe soustředit.

Je mi také líto, že se nemohu stýkat s kamarády, které jsem si na začátku roku vytvořila, či nemohu poznat lépe mé spolužáky. Taky mě mrzí, že jsme se jako třída neměli šanci sjednotit v jeden kolektiv.

Přijde mi, že v online výuce se opakují pouze ty samé věci. Probudím se, sednu si k počítači, podívám se, co máme za úkoly, které vyplním a odevzdám. Jakmile mám hotovo, jdu se připojit na online hodinu, kde se s vyučujícím učíme. Potom se odpojíme a máme opět další samostatnou práci. A nikdo zatím neví, jak dlouho budeme doma ještě zavřeni.

Zjistil jsem, že přítomnost jiných lidi má blahodárné účinky, protože pokaždé když se s nimi potkám tak jsem mnohem veselejší, mám chuť do života a najednou všechno vidím růžově. Sourozenci jsou samozřejmě výjimka.

Už na to nemám. I když můžu vstávat pozdě, učit se v pyžamu nebo jíst při češtině snídani, tak je to šílený. Nemám v tom pořádek. S množstvím úkolů nemám problém, ani s obtížností, ale nemůžu se na to soustředit! Ať udělám, co udělám, nejde dávat pozor a všechno stíhat. V pokoji mám tolik věcí, co mě budou bavit víc než škola. To už si radši budu malovat než dělat školu. Jsem doma a můj mozek je nastavený na odpočinek a zábavu, ne na školu. Když jsem v budově školy, nemám s tím problém, ale teď doma? Horor.

Úkolů je tak akorát, ale při hodinách se mi to někdy seká, dokonce i odpojuje, a to je hrozný. Ale tím že jsem ve svém pokoji tak mě rozptyluje mnoho věcí a hůř se soustředím. Hlavně mi chybí komunikace se spolužáky i prostory školy. Už jsem z toho unavený a chtěl bych zpátky do školy. Vůbec i z celé této situace těším se zpět do školy.

Do školy už se těším, protože je to doma nuda.

Takhle jsem si svůj první rok rozhodně nepředstavovala a myslím, že ani nikdo jiný.

Je rok 2025. Už čtyři celé roky jsem nebyl ve škole. Virus už po sto padesáté druhé zmutoval. Ale byl vlastně pořád stejný. Divadla, kina a muzea už dávno zmizela. Prostě zkrachovala. Platili přísná pravidla o pohybu venku: roušku jsi musel mít úplně všude, a venku jsi musel být pouze půl hodiny, s výjimkou práce. Ale tohle vše bylo předtím. Tohle vše byla ještě hra vlády s lidmi. Ale jednoho dne virus po sto padesáté třetí zmutoval. Prvně to vypadalo jako obyčejná další mutace. Ale pravda byla úplně jiná. Tahle mutace nám měla navždy změnit životy…